QPR během pátečního odpoledne potvrdil, že Joey Barton podepsal čtyřletou smlouvu. Odhaduje se, že týdenní mzdy Joeye bude dosahovat 80k liber (oproti cca 50k, což byla jeho současná mzda v Newcastlu).

Joey může nastoupit už o víkendu proti Wiganu. Doma na Loftus Road bude debutovat 12. září proti Newcastlu...

Pocity mám podobné jako při odchodu Andy Carrolla - smíšené, ale hlavně chci vidět, kdo ho nahradí. Doufám, že to nebude něco podobného jako "náhrada" za Andyho jménem Kuqi.

Zatímco se pomalu připravují články k soudobému děnní v Newcastlu United, tak si zavzpomínáme. V sezoně 2007/08 hrál Premier League klub Derby County a vytvořilo neslavný rekord. Za celou sezonu získalo pouhopouhých 11 bodů, s jediným vítězstvím. K rekordu si svoje připsal i Newcastle, ten totiž Derby odevzdal 4 body, právě za to jediné vítězství na Pride Parku a remízu na St.James Parku. Hned po zápase jsem tenrát sepsal článek, který byl poměrně dost otiskován a měl velký ohlas. Tak si pojďme zavzpomínat ...

Tak jsem se těšil na pondělní zápas svého NUFC, že jsem jednou rukou zamykal obchod a druhou už startoval své auto. To že jsem překročil několikrát povolenou rychlost raději komentovat nebudu, protože, co jsem zběžně koukal na tachometr, tak tolerovaných 10% bych určitě při kontrole neuhádal.

O to větší radost mě udělala teplá koupel a připravená chlazená desítka od jednoho nejmenovaného rohatého. Stačilo jen zasednout, lépe řečeno zalehnout na gauč a zmocnit se televizního ovladače. Žena má samozřejmě pochopení pro mé fotbalové dýchánky, takže její cesta do ložnice nabrala nejvyšší rychlost a mě už nic nebránilo přehodit televizní kanál z Pojišťovny do Pride Parku.

Před začátkem zápasu jsem byl natěšen na další pěkný zážitek, přecejenom předchozí domácí utkání proti Wiganu a následné výkony Owena v národním dresu dávali tušit jednoduchou záležitost. Sice mě zaskočil Harper v brance a Given na lavičce a také jsem čekal, že se Steven Taylor vrátí do středu k Rozehnalovi a napravém beku se objeví Beye, ale budiž. I prvních dvacet minut bylo ze strany Magpies slušným počinem, hrál se pěkný fotbal plný osobních soubojů a hlavně, což se neočekávalo po reprezentační pauze, ve vysokém tempu. Trochu mě vadil přechod do útočné fáze vysokými míči, ale čas od času se objevil náznak dobré kombinace, tak jsem si říkal, že by to mohlo jít.

Při ruce Butta těsně před Harperem mě zatrnulo, naštěstí rozhodčí měl zřejmě nasazeny jiné brýle než já, takže jsem si hluboce oddechl. O chvilku později už mě vyskočil tep znova do výšin hodných horolezeckého výkonu, Owen krásně namazal Rozehnalovi před prázdnou branku, ale český obránce si spletl ragby s fotbalem a v domění, že stačí míč položit za lajnu, ho umístil vedle levé tyče.

Než jsem se stačil uklidnit, už jsem znova, jak pomatenný, řval na skleněnou plochu obrazovky v domnění, že mě snad ten pán v černém uslyší, stažení Rozehnala v pokutovém území domácích byla jasná penalta, ale rozhodčí, přestože se hrálo za plného osvětlení neměl ten večer svůj zrak.

A pak to přišlo, všichni hráči Magpies se, jako na povel, zastavili a koukali, jakže to daleko umí brankář domácích Bywater vykopnout míč. V tu chvíli jsem se marně snažil dopídit, nemají-li hráči od hlav provázky a kde je jejich ovladatel, protože podobnost s loutkovým divadlem, ve kterém si zrovna vodič musel vybrat WC přestávku byla více než stoprocentní.

Od té chvíle byl můj klid ležícího konzumenta dobré podívané tentam a musel jsem zatížit své sedací svalstvo, protože na zbytek zápasu se nadalo jinak koukat. Od vedoucího gólu Rams existovalo na hřišti jediné mužstvo, které si mohlo tykat s fotbalem. Tým Sama Allardyce připomínal bandu žáčků, kteří se sešli po prázdninách a učí se kopat do míče.

Absolutně odešla hra záložní řady, ale ono se není ani čemu divit, když obránci všechno nakopávali na útočníky. No, útočníky, to je taky silné slovo, protože Ameobi se celý zápas trápil a nedokázal vystoupit ze svého stínu a Owen, nejlepší na hřišti, byl stažen hned po přestávce. Tento tah trenéra jsem teda nepochopil, stejně jako o chvilku později příchod Fayeho. Spíše mě to přišlo jako snaha Allardyce vyzkoušet nové hráče, než se rvát o ligové body. Owen byl nabuzen z repre a snažil se, jeho odchod mě hlava nebrala, a trápící se Ameobi tam zůstal až do konce. To samé u Martinse, on je technický hráč s tvrdou střelou, ale jak se může uplatnit, když má necelých 170 cm a neměl šanci proti stoperům domácích. Martins měl jít na plac místo Ameobiho a hráči měli dostat balon na zem, technicky jsou na tom lépe než Derby, ale nechali si vnutit jejich styl a utkání si s prominutím posrali.

Včerejší večer jsem nechápal tahy Sama Allardyce, on vidí z tribuny i z lavičky, že to vzduchem nejde a neudělá proto nic. Já šel spát bez hlasivek, protože co jsem všechno musel komentovat, to se ani nedá popsat a před desátou večerní už vůbec ne.

Newcastle měl před sebou jednoduchý úkol, porazit nováčka, který dostal nakládačku v Liverpoolu 0:6 a má nejhorší obranu v lize. Měl to být snadný zápas, i když plno lidí namítne, že žádný takový v PremierLeague není, ale výkonnově ano. Opakem byl katastrofální výkon hostí a moje neklidné usínání. Při sledování včerejšího zápasu mě na mysli vyvstanuli loňská vystoupení a husí kůže na zádech. Opravdu to byl otřesný zážitek a jenom doufám, že se co nejdříve uzdraví Duff a Barton.

Jméno Alan Shearer je ve fotbalových kruzích pojem - na trávníku i mimo něj. On byl ztělesněný klid a sebekontrola. Dostatečně rychlý dokázal zpracovat míč jedním dotekem a druhým jej poslat do sítě. Vynikající čich na góly z něj dělal noční můru každé obrany soupeře – nikdo neví, odkud se najednou vynoří a hlavou či nohou přidá další gól. Málokdy se nechal zastrašit či vyprovokovat, plně soustředěn na hru působil dojmem, že jeho smyslem života je dostat míč do sítě. Proto se mu přezdívalo „stroj na góly“ a soupeři z něj měli poprávu strach.

Historie klubu - období 1980-2011

Na začátku osmdesátých let United strádali ve druhé divizi. Joey Harveye ve funkci trenéra vystřídal (1975) Gordon Lee, ale ani on nepřinesl výsledky a tak ho vystřídal (1977)  Richard Dinnis. Ten vydržel na lavičce pouhých 9 měsíců, když se vlády ujal Bill McGarry. Ale až příchod Arthura Coxe v roce 1980 přinesl ovoce a tým vedený kapitánem Kevinen Keegenem doplul zpátky do první divize. Keegan uchvátil každého na Tyneside a Magpies vrazili mezi elitu ve velkém stylu, Kevin bavil fotbalem diváky v celém desetiletí. Navíc měl u sebe nadějné mladíky, Petera Beardsleyho a Chrise Waddleho, stejně jako zkušené harcovníky, Terry McDermotta a Davida McCreeryho. Po nástupu manažera Jacka Charltona se v klubových barvách objevil Paul Gascoigne a Newcastle si upevnil své místo v první divizi.