Stále máme skladem několik kusů klubových šál CS ToonArmy. Neváhejte a rozšiřte si svojí fan sbírku o tento šál. Oficiální produkty klubu má dneska již skoro každý fanoušek, ale specifikovanou šálu jednoho ze světových fanklubů (i když zatím ne oficiálního supporters) jentak někdo nemá. V minulém kole se nechávalo vyrábět 22 kusů a jen se po nich zaprášilo, ve druhém kole se vyrábělo 15 kusů a posledních pár šál ještě skladem je. Tak neváhejte, pište na mejl Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript a objednávejte.

První červencový víkend proběhl v Libchavách u Ústí nad Orlicí další z každoročních setkání fanoušků anglické kopané a česko-slovenských fanklubů anglických týmů. I tentokrát byl se srazem spojeno setkání CS ToonArmy, česko-slovenských fandů Newcastlu United. I přes velká očekávání se opět na poslední chvíli objevilo nezvykle mnoho omluvenek.

Za česko-slovenskou odnož ToonArmy z Newcastlu United se objevili stálice srazů já, Dany014 doplnili JH a YabaCoe a večer se přijela podívat i Bohdanka. A zbytek? ???!!!

A jak to na srazu probíhalo?

Měli jste přijet a viděli by jste na vlastní oči

Klubové šály

Připomínám, že máme stále skladem klubové šály CS ToonArmy. Zájemci, kteří ještě nereagovali na předchozí nabídky o šále CS ToonArmy, se mohou přihlásit na email milan.merhaut zavináč seznam.cz

Podle toho jak jste reagovali na klubové šály se po první várce 22ks zaprášilo. Proto se objednávalo dalších 15 ks, ale z těch je pryč cca 2-3ks. Mám v diáři seznam pár zájemců, kteří mě psali, že by si šály vezmou na letním srazu, nicméně stále je zhruba 6-8ks volných. Připomínám to proto, že jsem do výroby investoval vlastní peníze + financuju provoz stránek, byl bych rád, kdyby se mě alespoň náklady na výrobu šál vrátili, přecejenom nejsem Onasis. :-D

Cena šály je 220,- plus poštovné = 40,- ČR, 120,- Slovensko. Červená linka v náhledu značí půlení šály, není na šále všitá, jen naznačuje oddělení přední a zadní strany šály.

Sedím doma ve svém křesílku s flaušovým přehozem Newcastlu United a rozjímám. Ale myšlenkama jsem stále na severu Anglie, v mém milovaném Newcastlu upon Tyne. Splnil se mě sen. Byl jsem někde, kde to miluju a kde si dokážu představit, že bych mohl žít. Byl jsem v Newcastlu, byl jsem na stadionu, byl jsem v sedmém nebi.

Když mě kamarád Pavel alias slaya_cz v lednu volal a navrhl, že bychom si mohli v květnu udělat výlet do Newcastlu tak jsem si říkal, že by se mě mohl konečně splnit sen. Ještě jsem v Newcastlu nebyl a zatím všechny mé pokusy se tam dostat krachovali na financích. Tentokrát to ale vypadalo slibně, zvláště když se opět našla přepravní společnost, jenž lítá přímo z Prahy do Newcastlu. A navíc letenky i s poplatky přesáhli částku jen lehce přes dva tisíce. Můj souhlas Pavlovi s výletem byl vysloven snad ještě dříve než jsem otevřel pusu.

Odlet byl stanoven na čtvrtek 5.května. To ráno jsem byl nervózní a natěšený zároveň jako celý týden předtím. I když proč? Byla to jen cesta, menší dovolená za hranice, ale kdo mě zná, ví co pro mě tahle cesta znamená. Nejen výlet za hranice republiky, nejen odreagování od stresu v práci, pro mě to byl výlet za hranice snů. Na letišti jsem byl co by dup, za chvíli dorazil i Pavel s bratrem a protože jsme měli čas do nástupu do letadla, tak jsme se skočily posilnit gulášovkou.

V 11:30 našeho času už jsme seděli v letadle a pomalu se chystali zvednout z české země. Menší obavy měl Pavlův bratr, protože ještě neletěl, ale všechny chmury jsme rozptýlily společným humorem. Ostatně celý výlet byl prodchnut perfektní náladou, vtípky a skvělou zábavou. Na tom jsme se po příletu shodli, bylo to super, bylo to se smíchem, bylo to prostě bez starostí.

Odlet z Čech byl za slunečného počasí a přílet do Anglie, jak jinak, než za oblačnosti a občasného deštíku. Na letišti jsme se nechtěli dlouho zdržovat a tak jsme se hned vydali do metra. Po chvilce študování nám bylo jasné jak na lístky a kam potřebujem. Za 3 libry na tři pásma. První stanice jsou na povrchu a tak jsme se mohli kochat anglickým venkovem. Žádný Lidl, žádný Kaufland, žádné nákupní centrum, ale klasické předměstí ve venkovském stylu, klid, ticho, čisto. Po ponoření pod zem následovala třetí stanice, Monument, kde jsme vystupovali z metra a jali se hledat náš hostel.

Samozřejmě nám v rukách nemohli chybět foťáky, centrum města patří mezi nejkrásnější v Anglii. Cestou jsme navštívili kostel svatého Nicholase, kde zrovna probíhali zkoušky kouřových čidel. I přesto jsme tam nějakou minutu pobyly a obdivovali starobylost kostela, náhrobky na zemi i všechny odkazy dávné i bližší minulosti města. Pavel má asi rád tůry, což jsme pocítili na vlastní kůži, každá věta při výletě do města "mrknem jen za roh" znamenala další dva, tři kilometry městem. Ale Newcastle je nádherný, neremcali jsme a šlapali :-).

Ubytování jsme měli v hostelu Albatross a stálo nás kolem 50 liber na tři noci na osobu. Hostel je v Grainger street, ulici vedoucí od Monumentu dolu k vlakovému nádraží. Ráno a večer jsme měli možnost využít kuchyňky hostelu, kde byla káva a tousty zdarma, stačilo se obsloužit a následně po sobě i umýt. Nevýhodou hostelu je, že můžete být na pokoji s jinými lidmi. My měli štěstí, že nám na pětipokojovou místnost přidělili vždy samé holky, nejdříve trochu namyšlenou holanďanku, poté sympatickou komunikativní novozélanďanku, ale národnost té třetí jsme nezjistili, vstávala dřív než my a chodila spát až po nás, možná se bála cérka :-)

Hostel je skoro uprostřed města, tudíž se dalo dojít všude během chvilky, na stadion třeba za 10 minut. Hned po ubytování jsme vyrazili do města, při příjezdu jsme v kostele svatého Nicholase získali mapu a tudíž se nám chodilo lépe. Nemohli jsme vynechat Black Gate, starobylou, kdysi jedinou vstupní bránu do města, pod hradem jsme prošli na High Level Bridge a přes řeku do části Gateshead. Tam je dominantou Sage Gateshead, operní hala postavená ze skla a oceli, z druhé strany řeky je krásně vidět struktura z různých skleněných tabulek. Návrat do starého města byl za deště, kdo by to čekal na severu Anglie, a málokdo by si měl nechat ujít procházku po Millennium Bridge, bílém mostu pro pěší, který se přes řeku Tyne klene v nepřirozeném oblouku a který se při větší lodi na řece nezvedá, ale otáčí obloukem nahoru.

Obrovským zážitkem, alespoň pro mě osobně, bylo Stadiumtour. Vidět zázemí, sedět tam kde majitel, být v prostorách hráčů, kde se připravují pro zápasy, nahlédnout do VIP pro sponzory. A potom to nejlepší - projít tunelem ke střídačkám a dotknout se posvátného trávníku. Kdo fandí srdcem ví o čem mluvím, co to znamená. I fotka vedle busty Sira Bobby Robsona bude mít v mé sbírce hodně vysoký kredit. Mezi ostatníma dotazama na průvodce stadionem bylo i proč nejsou na St.James Parku žádné velkoplošné obrazovky. Prý dokud máme útok Ameobi-Lovenkrands tak to není potřeba :-). Ale vážně, prý nikdy vedení klubu, ať už staré nebo nové, nestálo o velkoplošné obrazovky. Taky proč, opakovačky tam jít nesmí, časomíru má stadion v rozích hřiště a své hráče si na trávníku poznáme. Další zajímavá informace je, že ke klasické návštěve stadionu se musí ještě přičíst lidé ve VIP sekcích, takže pokud bude oznámena návštěva 52 tisíc fans věřte, že dalších pár stovek sedí v salóncích. A pamatuji-li si dobře, tak tam se za místo platí v tisíci librách za hlavu. Průvodce stadionem nám také řekl, že vchodem Old Milburn půjdou před zápasem hráči a tudíž naše sobotní kroky směřovali právě tam.

Ještě k tomu stravování, snídaně a večeře byly zajištěny v hostelu, obědy jsme chtěli řešit návštěvou Tesca, ale narazili jsme v čínské čtvrti na happyhour. Ti šikmooký udělají pro kšeft všechno. Happy hour neboli konzumace všeho co snesete, někde od 11:30, někde již od 11, do 15 nebo 16 hodin, záleží na restauraci a to jen za 6 liber. Někde za 6,50, ale to nemění nic na tom, že si dáte tři, čtyři obědy, zákusek, zmrzlinu, zeleninový salát, prostě vše co stoly švédského typu nabízí a vše co do sebe narvete.

S nacpaným břichem se pohybuji pomaleji, ale cílevědomě - stadion na dohled, fandů přibývá a fotbalové odpoledne začíná žít naplno. Naše kroky míří kolem stadionu ulicí Gallowgate přes South West Corner do kryté části pod tribunou Milburn Stand. Přímo k vchodu Old Milburn, abychom zahlédli někoho z našich hráčů a případně z něj vyloudili podpis, Pavel byl odhodlán říct si i o rozhovor nebo alespoň pozdrav pro české fanoušky. Vzhledem k brzkému času stojíme jako první u zábran, které vymezují prostor kam až fanoušek může. Bohužel z našeho týmu kolem nás prošel jen Nile Ranger, který chvíli předtím doprovodil zbytek své rodiny do recepce klubu. Z ostatních hráčů jsme zahlédli, ale jen za dveřmi, Stevena Taylora, Kevina Nolana a Stevea Harpera. Zato jsme si mohli dobře prohlédnout rozhodčí Chrise Foye a Howarda Webba. A samozřejmě i přijíždějícího soupeře. Jako první vystoupil manažer Alex McLeish a po něm i hráči Birminghamu, mezi nimi český obránce Jiránek. Na naše volání ovšem nereagoval a pospíchal do schodů. A tak máme z prostoru Old Milburn alespoň fotky policie na koních a dvou maskotů Magpies.

Vchodem Platinum Club jsme se dostali do naší části tribuny. Po klasických železných schodech zdoláte dvě patra a za dvojící z ochranky v sakách vás následně čeká příjemná hosteska, která vám poradí co kde najdete. Dva dlouhé bary s množstvím výběru všeho možného občerstvení a dostatečnou obsluhou vás nenechají nikoho čekat ve frontě. Také posezení lepší restaurace, koberec na zemi, televize s aktuálním zápasem a čerstvými výsledky z ostatních stadionů nebo fakt čisté záchody nepřekvapí, Platinum Club je prostě jeden z VIP prostor, samozřejmě dobře zaplacený. Jenže když už jsme na St.James Parku tak nemá cenu přečkat zápas u baru, tribuna byla jasná volba, zvlášť když k Platinum Clubu patří kožené sedačky, dobrý výhled a střecha nad hlavou. Předpověď počasí se totiž vyplnila a první poločas byl skrápěn deštěm. Atmosféra v naší sekci nebyla jako v pravém kotli, který se nacházel vlevo od nás, v Leazes Corner, ale nenudili jsme se. Výborná akustika po celém stadioně tomu jen přispívala.

Po utkání jsme chvilku přemýšleli zda nepočkat na hráče, ale zavrhli jsme to, čekání před zápasem stačilo. Chvilku bylo kolem stadionu přecpáno, přecejenom padesátitisícové stádo se jentak nerozplyne, ale v porovnání s problémy s pěti tisíci fanoušky při odchodu z Letné se to nedá srovnávat. A v dobrém slova smyslu, těch 5 tisíc na Letné udělá daleko větší nepořádek a problémy v dopravě než 50 tisíc v Newcastlu. My obešli dva bloky domů hledajíc kde se napijem a davy byly fuč. Po zápase nenajdete snad žádnou hospodu prázdnou, všude plno, pivo teče proudem a všichni probírají právě skončený zápas. My jsme nakonec koupili plechovkové na hostel a v klidu aktualizovali svůj status na fejzbúku :-).

A v neděli ráno se již muselo balit, nízkonákladovky mají tu nevýhodu, že musíte mít jediný batoh a to ještě do 10 kilo. Takže vše pěkně nahňácat, popřípadě vzít na sebe tři trika nebo dvě bundy. Rozloučili jsme se se spolubydlící, odhlásili v recepci a pomalu se vydali na náměstí Monument, kde jsme se ponořili pod zem, na metro. Na letišti jsme byly za 20 minut. Když jsme byly v letištní hale, tak se přihnala bouřka, že přes provazce vody nebylo na krok vidět. Ale mělo to jen krátké trvání a za chvilku už bylo po dešti. Při hledání našeho vchodu k letadlu jsme se netrefili a čekali v místnosti pro speciální nakládku. Když jsem zahlédl autobus plný lidí jak se vykládá u letadla, tak jsem si říkal - "splnil se mě sen, zůstávám v Newcastlu" :-). Naštěstí nebo naneštěstí Pavel zjistil správný vchod k letadlu a tak jsme se nakonec nalodili. Po startu letadla jsme přeletěli pobřežní část Newcastlu Whitley Bay a až ke břehům Dánska letěli nad mořem. Poté jsme se stočili nad Německo a kolem čtvrté odpolední našeho času přistávaly na Ruzyni.

"Za rok si to určitě zopakujem" byla naše poslední slova před rozlučkou a potom už jsme spěchali každý svojí cestou. Rozhodně nelituji vydanných financí a jak to jen půjde pojedu znova, žiju klubem, žiju městem, jsem Geordie. Dělat česko-slovenský support je hezké, ale dokud město a stadion nenavštívíte, stále nevíte o čem píšete, o čem mluvíte.

Bůh ochraňuj královnu a Newcastle.